Jedním z nebezpečí, kterému námořníci odjakživa čelili, bylo riziko ztroskotání. K tomu mohlo dojít například najetím na vyčnívající skalisko, mělčinu, nebo i poškozením lodi během boje. Pro takové případy samozřejmě existovaly záchranné čluny, s jejichž pomocí mohla posádka bezpečně opustit potápějící se loď.
Problém však nastal v okamžiku, kdy se něco takového stalo třeba uprostřed oceánu, daleko od pevniny či frekventovaných lodních cest. Tehdy přeživší čekala mnohdy i několikatýdenní cesta, než se jim podařilo dosáhnout záchrany.
Jistě, pokud měli dostatek času, naložili do člunu i tolik zásob, kolik jen mohli. Avšak ani ty nevydrží věčně, navíc čluny mají jen omezenou nosnost. Je však pravdou, že pokud měli štěstí, mohli je doplňovat ulovenými rybami. S vodou to však bylo mnohem horší.
Již starověcí plavci věděli, že mořská voda se k pití v žádném případě nehodí. To ostatně potvrdí každý, kdo se někdy v moři koupal a náhodně nějaký ten lok spolkl. Přesto se musíme ptát, zda by to přeci jen nebyla lepší varianta, než trpět žízní. Přeci jen, bez jídla vydržíme déle, než bez pití. Nemohli ji tedy ztroskotanci v nejhorším případě pít?
Odpověď zní, že nikoliv. Samozřejmě, zahnala by žízeň, avšak to není zdaleka vše, co by udělala. Problémem je především obsah soli. Ta je známá tím, že vysušuje. Pití mořské vody by tedy v celkovém důsledku naopak přispělo k rychlejší dehydrataci organismu a tedy i dřívějšímu úmrtí. A to ani není řeč o průjmech, které by to způsobovalo, a které by dále napomáhaly odvodnění.
To vše jsou důvody, proč lidé, kteří se ztratili na moři, raději pili vlastní moč. Každý, kdo se kdy plavil po moři, totiž ví, že je to sice nechutnější, avšak podstatně bezpečnější řešení. A je to také důvod, proč trosečníci tak trpěli žízní. Věděli, že napít se z moře by pro ně znamenalo dřívější smrt. A to rozhodně nikdo z nich nechtěl. Přeci jen, čím déle přežili, tím větší měli šanci, že je nakonec někdo zachrání. A o to tu šlo především.
