Blog

Dinosauři fascinovali lidstvo již od svého objevu. Představa obrovitých ještěrů, kteří byli dominantním druhem na naší planetě po miliony let, zkrátka jitří naši fantazii. A tomu samozřejmě napomáhá i jejich relativně rychlý zánik. K němu došlo podle dnešních převažujících teorií po pádu meteoritu na americký poloostrov Yucatán. Jak ale mohl meteorit vyhladit druhy po celé planetě? Jednoduše proto, že si jen málokdo dokáže představit následky, jaké takovýto dopad měl. V první řadě je nutné si uvědomit, že nespadl do moře, nýbrž na pevninu. Díky tomu se zvedla do vzduchu mračna prachu, podobně jako tomu je při výbuchu velkých sopek. Jen v tomto případě bylo ono množství podstatně větší.

Tento prach částečně blokoval sluneční světlo, a tím pádem i fotosyntézu. To vedlo k tomu, že se počet rostlin, především těch velkých, zmenšil. Díky tomu bylo méně potravy pro býložravce, obzvláště pak pro velké sauropody, jako byl například známý diplodocus. Ti v důsledku toho začali vymírat.

To samozřejmě znamenalo také méně potravy pro velké masožravce. Ti se sice mohli nějakou dobu živit na čerstvých zdechlinách, avšak ty také brzy došly. Nakonec tedy hladověli i oni. Úbytek potravy však nebyl jediným důsledkem, který tato katastrofa měla. Prach zároveň způsobil prudké ochlazení atmosféry, a ačkoliv dinosauři byli z velké většiny teplokrevní a mnoho druhů mělo i proto-peří, které je chránilo před chladem, náhlá zima spolu s nedostatkem potravy vykonala své.

Znamená to tedy, že zemřeli skutečně všichni? Nikoliv. Jistě, velké a úzce specializované druhy byly postiženy nejvíce, avšak zdaleka ne všichni dinosauři patřili do této kategorie. Byli zde i druhy menší, které byly lépe přizpůsobivé. Ty nakonec přežily, a našly si své místo na slunci. Pouze jim dnes neříkáme dinosauři, nýbrž ptáci.

To však nebyli jediní přeživší. Také malí, drobní savci dokázali ve ztížených podmínkách vydržet a dokonce i prosperovat. V mělkých vodách, které jim poskytovaly úkryt, pak přežili například krokodýli, želvy či v mořích žraloci. Jak je tedy vidět, život se dokázal udržet i navzdory takovéto krizi. A zdá se, že to tak bude i nadále.

Dinosauři fascinovali lidstvo již od svého objevu. Představa obrovitých ještěrů, kteří byli dominantním druhem na naší planetě po miliony let, zkrátka jitří naši fantazii. A tomu samozřejmě napomáhá i jejich relativně rychlý zánik. K němu došlo podle dnešních převažujících teorií po pádu meteoritu na americký poloostrov Yucatán. Jak ale mohl meteorit vyhladit druhy po celé planetě? Jednoduše proto, že si jen málokdo dokáže představit následky, jaké takovýto dopad měl. V první řadě je nutné si uvědomit, že nespadl do moře, nýbrž na pevninu. Díky tomu se zvedla do vzduchu mračna prachu, podobně jako tomu je při výbuchu velkých sopek. Jen v tomto případě bylo ono množství podstatně větší.

Tento prach částečně blokoval sluneční světlo, a tím pádem i fotosyntézu. To vedlo k tomu, že se počet rostlin, především těch velkých, zmenšil. Díky tomu bylo méně potravy pro býložravce, obzvláště pak pro velké sauropody, jako byl například známý diplodocus. Ti v důsledku toho začali vymírat.

To samozřejmě znamenalo také méně potravy pro velké masožravce. Ti se sice mohli nějakou dobu živit na čerstvých zdechlinách, avšak ty také brzy došly. Nakonec tedy hladověli i oni. Úbytek potravy však nebyl jediným důsledkem, který tato katastrofa měla. Prach zároveň způsobil prudké ochlazení atmosféry, a ačkoliv dinosauři byli z velké většiny teplokrevní a mnoho druhů mělo i proto-peří, které je chránilo před chladem, náhlá zima spolu s nedostatkem potravy vykonala své.

Znamená to tedy, že zemřeli skutečně všichni? Nikoliv. Jistě, velké a úzce specializované druhy byly postiženy nejvíce, avšak zdaleka ne všichni dinosauři patřili do této kategorie. Byli zde i druhy menší, které byly lépe přizpůsobivé. Ty nakonec přežily, a našly si své místo na slunci. Pouze jim dnes neříkáme dinosauři, nýbrž ptáci.

To však nebyli jediní přeživší. Také malí, drobní savci dokázali ve ztížených podmínkách vydržet a dokonce i prosperovat. V mělkých vodách, které jim poskytovaly úkryt, pak přežili například krokodýli, želvy či v mořích žraloci. Jak je tedy vidět, život se dokázal udržet i navzdory takovéto krizi. A zdá se, že to tak bude i nadále.

Mužská oddělení v obchodech jsou plná nekvalitního oblečení, které nic nevydrží, po pár nošení je oblečení zralé na vyhození. O to více je to pro pány nepříjemné, když přihlédneme k tomu, jak rádi nakupují. Pánové, když už tedy nakupujete, zaměřte se na kvalitu a nebojte se za ní připlatit. Ať už je váš styl jakýkoliv, zaměřte se na padnoucí střihy. Je jedno zda preferujete ležérní, casual či elegantní styl. Nepadnoucí oblečení není lichotivé za žádné situace. Obzvláště se zaměřte na délku rukávů u sak či košilích, a délku kalhot. Nezapomínejte kontrolovat, jak vám svršky sedí v ramenou. Neodbývejte to ani při obyčejných bílých tričkách.

Další důležitou věc, na kterou byste se měli zaměřit jsou materiály. Vypusťte všechny umělá vlákna, které nejsou ani pěkná ani pohodlná. Zbavte se všech polyesterů, akrylů a nylonů. V chladných částech roku sahejte po kouscích s podílem vlny (alespoň 60%). Ovčí vlna je pevná, ale na dotek může působit drsně. Merino vlna je naopak jemná, prodyšná a absorbuje pachy. Při správné péči vám vlněné kousky vydrží i několik desítek let. Letních měsících se zaměřte na bavlnu či len, který se pyšní úžasnými vlastnostmi – příjemný, v létě chladí (v zimě hřeje), je pevný, hypoalergenní, absorbuje pot a eliminuje zápach…

Muži jsou v barvami v módě velmi střídmí. Drží se většinou stejnobarevného outfitu. V jejich šatnících se objevují barvy jako černá, šedá a bílá, sem tam narazíme i na hnědou či béžovou. Při kombinování kousků se nebojte kombinovat i 3 barvy. Držte se principu 3 druhů barev a neuděláte krok vedle.

Základní barvy – maximálně 2 barvy které nosíte nejvíce a ve vašem šatníku se nevíce obakují

Neutrální barvy – tony bílé, béžové, hnědé, šedé či černé. Snadno se kombinují a tvoří základ šatníku.

Akcentní barvy – jedná se výraznější barvy, které skvěle dopní outfit. Nejvíce je využíváme u doplňků (boty, ponožky, rukavice, šála…) Právě barevné veselé ponožky jsou v pánském šatníku trendy.

Mužská oddělení v obchodech jsou plná nekvalitního oblečení, které nic nevydrží, po pár nošení je oblečení zralé na vyhození. O to více je to pro pány nepříjemné, když přihlédneme k tomu, jak rádi nakupují. Pánové, když už tedy nakupujete, zaměřte se na kvalitu a nebojte se za ní připlatit. Ať už je váš styl jakýkoliv, zaměřte se na padnoucí střihy. Je jedno zda preferujete ležérní, casual či elegantní styl. Nepadnoucí oblečení není lichotivé za žádné situace. Obzvláště se zaměřte na délku rukávů u sak či košilích, a délku kalhot. Nezapomínejte kontrolovat, jak vám svršky sedí v ramenou. Neodbývejte to ani při obyčejných bílých tričkách.

Další důležitou věc, na kterou byste se měli zaměřit jsou materiály. Vypusťte všechny umělá vlákna, které nejsou ani pěkná ani pohodlná. Zbavte se všech polyesterů, akrylů a nylonů. V chladných částech roku sahejte po kouscích s podílem vlny (alespoň 60%). Ovčí vlna je pevná, ale na dotek může působit drsně. Merino vlna je naopak jemná, prodyšná a absorbuje pachy. Při správné péči vám vlněné kousky vydrží i několik desítek let. Letních měsících se zaměřte na bavlnu či len, který se pyšní úžasnými vlastnostmi – příjemný, v létě chladí (v zimě hřeje), je pevný, hypoalergenní, absorbuje pot a eliminuje zápach…

Muži jsou v barvami v módě velmi střídmí. Drží se většinou stejnobarevného outfitu. V jejich šatnících se objevují barvy jako černá, šedá a bílá, sem tam narazíme i na hnědou či béžovou. Při kombinování kousků se nebojte kombinovat i 3 barvy. Držte se principu 3 druhů barev a neuděláte krok vedle.

Základní barvy – maximálně 2 barvy které nosíte nejvíce a ve vašem šatníku se nevíce obakují

Neutrální barvy – tony bílé, béžové, hnědé, šedé či černé. Snadno se kombinují a tvoří základ šatníku.

Akcentní barvy – jedná se výraznější barvy, které skvěle dopní outfit. Nejvíce je využíváme u doplňků (boty, ponožky, rukavice, šála…) Právě barevné veselé ponožky jsou v pánském šatníku trendy.

Kdopak se s tím někdy nesetkal. My, staří kusové, ještě pamatujeme modré obrazovky smrti. Tím nám počítač oznamoval, že už ho nebaví dělat jakoukoli činnost a abychom se starali. Takže nastupovaly všelijaké záchranné diskety (ano diskety), hledání chyb, a nakonec reinstalace systému. Nebo také odnos počítače do opravny. Dnes už se s modrou obrazovkou nesetkáme. Pokud se v počítači něco pokazí, jsou možnosti, jak jej dostat zpět do kondice bez nějakých zvláštních expertních znalostí. A pokud už to nejde ani pak… 

Pak nastupují domácí všeumělové, kteří jsou od fochu a rozumí tomu. Takže lze spatřit vyučeného řezníka s nožem, an jím rýpe v bedně nebo v otevřeném notebooku, maje u ruky též půl kilové kladívko, co kdyby. Také zaměstnanec technických služeb, obsluhující fekální vůz tomu přece rozumí a opraví si to sám. Tihle a jim podobní se sejdou stejně v opravně, kde vysypou na stůl součástky z igelitového pytlíku a položí kastli počítače. Tímto žádají opravu a diví se nad cenou a délkou. Jóóó, hoši, na to jste měli myslet dříve, než jste do toho stroje vůbec lezli. Počítač je citlivá věc, a i když jej amatér rozebere, je hodně pravděpodobné, že jej neopraví. Většinou bývá stejně chyba v softwaru, takže se stroj ani nemusel rozebírat.  

Nebyl-li však v opravně dlouho, takové rozebrání vůbec není na škodu, protože technik tu může uklidit. To znamená zbavit vnitřek prachu a všech nečistot, vyndat procesor a dát novou teplovodivou pastu. Tím jsme se dostali k hardwaru. Pokud je závada zde, tak se samozřejmě odstraní. Vadná součástka se vymění a je to. Pokud se ovšem ještě vyrábí. Protože se v dílně zhusta objevují i stroje, kde již není možné náhradní součástky sehnat. Jedině z dalšího starého stroje, ale podle mého soudu to již nestojí za to. Pokud se vám tedy stane, že PC nejde, vytáhněte přívodní kabel a počítač svěřte servisu. 

Kdopak se s tím někdy nesetkal. My, staří kusové, ještě pamatujeme modré obrazovky smrti. Tím nám počítač oznamoval, že už ho nebaví dělat jakoukoli činnost a abychom se starali. Takže nastupovaly všelijaké záchranné diskety (ano diskety), hledání chyb, a nakonec reinstalace systému. Nebo také odnos počítače do opravny. Dnes už se s modrou obrazovkou nesetkáme. Pokud se v počítači něco pokazí, jsou možnosti, jak jej dostat zpět do kondice bez nějakých zvláštních expertních znalostí. A pokud už to nejde ani pak… 

Pak nastupují domácí všeumělové, kteří jsou od fochu a rozumí tomu. Takže lze spatřit vyučeného řezníka s nožem, an jím rýpe v bedně nebo v otevřeném notebooku, maje u ruky též půl kilové kladívko, co kdyby. Také zaměstnanec technických služeb, obsluhující fekální vůz tomu přece rozumí a opraví si to sám. Tihle a jim podobní se sejdou stejně v opravně, kde vysypou na stůl součástky z igelitového pytlíku a položí kastli počítače. Tímto žádají opravu a diví se nad cenou a délkou. Jóóó, hoši, na to jste měli myslet dříve, než jste do toho stroje vůbec lezli. Počítač je citlivá věc, a i když jej amatér rozebere, je hodně pravděpodobné, že jej neopraví. Většinou bývá stejně chyba v softwaru, takže se stroj ani nemusel rozebírat.  

Nebyl-li však v opravně dlouho, takové rozebrání vůbec není na škodu, protože technik tu může uklidit. To znamená zbavit vnitřek prachu a všech nečistot, vyndat procesor a dát novou teplovodivou pastu. Tím jsme se dostali k hardwaru. Pokud je závada zde, tak se samozřejmě odstraní. Vadná součástka se vymění a je to. Pokud se ovšem ještě vyrábí. Protože se v dílně zhusta objevují i stroje, kde již není možné náhradní součástky sehnat. Jedině z dalšího starého stroje, ale podle mého soudu to již nestojí za to. Pokud se vám tedy stane, že PC nejde, vytáhněte přívodní kabel a počítač svěřte servisu. 

Vesmír je pro člověka nepředstavitelně obrovský. I naše sluneční soustava samotná je mnohem rozlehlejší, než si uvědomujeme. Je však jasné, že zdaleka ne na všech planetách může existovat život. Jednou z podmínek je pak určitá vzdálenost od domovské hvězdy. Té se říká obyvatelná zóna. Jednoduše řečeno, jedná se o prostor, kde není na planetě s atmosférou podobnou té naší příliš horko ani příliš velká zima. Nachází se tedy v ideální vzdálenosti od své hvězdy. V takovéto zóně se nachází i naše Země.

Zdálo by se tedy, že tato zóna bude velmi úzká. Přeci jen, potřebné parametry jsou v poměrně malém rozmezí. A je to také pravda, avšak pouze z hlediska kosmických vzdáleností. Co se týká těch lidský, je ve skutečnosti mnohem rozsáhlejší, než by se nám mohlo zdát. Stačí se podívat na naši sluneční soustavu. V ní do tohoto rozmezí patří samozřejmě Země, avšak navzdory obecným předpokladům není ani zdaleka jediná. Tato oblast totiž zahrnuje i jiné planety.

Jednou z nich je samozřejmě Mars. Koneckonců podmínky na něm jsou tak příznivé, že pokud by stále ještě měl magnetosféru, nebyl by pro člověka problém jej kolonizovat. Díky absenci magnetosféry mu však chybí jakákoliv atmosféra a není naděje, že by ji kdykoliv získal. I kdybychom ji zde totiž vytvořili uměle, bez magnetosféry by jednoduše vyvanula do vesmíru. To je také hlavní problém kolonizace Marsu.

Ovšem, jak již bylo řečeno, rudá planeta není jediná potenciálně obyvatelná. Patří sem i Venuše, která patří k druhému extrému. Zatímco Mars nemá atmosféru žádnou, Venuše ji má až příliš hustou, a navíc tvořenou převážně skleníkovými plyny. Díky tomu zde panují velmi vysoké teploty, o tlaku vzduchu ani nemluvě. Pokud by jí však část ztratila, byla by také vhodným kandidátem pro kolonizaci. Zde tedy vidíme, že oblast, kde se mohou obyvatelné světy vyskytovat, je větší, než se na první pohled může zdát. Bohužel, vzdálenost od hvězdy není ani zdaleka jediným požadavkem na obyvatelnou planetu.

Vesmír je pro člověka nepředstavitelně obrovský. I naše sluneční soustava samotná je mnohem rozlehlejší, než si uvědomujeme. Je však jasné, že zdaleka ne na všech planetách může existovat život. Jednou z podmínek je pak určitá vzdálenost od domovské hvězdy. Té se říká obyvatelná zóna. Jednoduše řečeno, jedná se o prostor, kde není na planetě s atmosférou podobnou té naší příliš horko ani příliš velká zima. Nachází se tedy v ideální vzdálenosti od své hvězdy. V takovéto zóně se nachází i naše Země.

Zdálo by se tedy, že tato zóna bude velmi úzká. Přeci jen, potřebné parametry jsou v poměrně malém rozmezí. A je to také pravda, avšak pouze z hlediska kosmických vzdáleností. Co se týká těch lidský, je ve skutečnosti mnohem rozsáhlejší, než by se nám mohlo zdát. Stačí se podívat na naši sluneční soustavu. V ní do tohoto rozmezí patří samozřejmě Země, avšak navzdory obecným předpokladům není ani zdaleka jediná. Tato oblast totiž zahrnuje i jiné planety.

Jednou z nich je samozřejmě Mars. Koneckonců podmínky na něm jsou tak příznivé, že pokud by stále ještě měl magnetosféru, nebyl by pro člověka problém jej kolonizovat. Díky absenci magnetosféry mu však chybí jakákoliv atmosféra a není naděje, že by ji kdykoliv získal. I kdybychom ji zde totiž vytvořili uměle, bez magnetosféry by jednoduše vyvanula do vesmíru. To je také hlavní problém kolonizace Marsu.

Ovšem, jak již bylo řečeno, rudá planeta není jediná potenciálně obyvatelná. Patří sem i Venuše, která patří k druhému extrému. Zatímco Mars nemá atmosféru žádnou, Venuše ji má až příliš hustou, a navíc tvořenou převážně skleníkovými plyny. Díky tomu zde panují velmi vysoké teploty, o tlaku vzduchu ani nemluvě. Pokud by jí však část ztratila, byla by také vhodným kandidátem pro kolonizaci. Zde tedy vidíme, že oblast, kde se mohou obyvatelné světy vyskytovat, je větší, než se na první pohled může zdát. Bohužel, vzdálenost od hvězdy není ani zdaleka jediným požadavkem na obyvatelnou planetu.

My ženy to máme s muži někdy opravdu hodně složité. A já jsem toho příkladem. Protože si pamatuji, jak můj první přítel byl takový, že si rád dal opravdu pivo a taky hrál moc často karty. A to fakt velmi často, že až mě to překvapovalo, jako má přítel výdrž. Do začátku mi to nevadilo, protože jsme byli oba dva mladí a hráli jsme spolu karty taky v hospodě s ostatními. Byla to docela zábava. Dát si pivo, cigaretu a taky hrát karty nebo někdy poker či občas šachy. Muži prostě rádi hrají hospodské hry.  Jenomže postupem času, když už to bylo opravdu každý den a velmi často, tak mě to začalo nudit. A po tom roce, co jsme spolu byli, jsem zatoužila už po něčem vážnějším. Chtěla jsem vážnější vztah a taky, abychom spolu bydleli. Jenomže když jsem tohle řekla svému příteli, tak se mi začala smát. Prý je mu teprve třicet let, takže si chce teprve užívat.

Že usadí se až nějak ve čtyřiceti letech. Cože? Jak to mám chápat? Tohle je naprosto špatně a na mě by to bylo pozdě. Teď už jenom vzhledem k tomu, že jsem byla o rok starší než on. Takže až by můj přítel chtěl mít dítě, tak mně by už bylo čtyřicet jedna let. A to sami víte, že to opravdu pozdě. A někdy si říkám, jak ti muži přemýšlí.

Opravdu jim nedochází, že my ženy máme naši plodnost omezenou? Samozřejmě, že my ženy můžeme taky mít dítě klidně ve čtyřiceti letech, ale zase muž klidně i v sedmdesáti letech mohou mít dítě. Je to docela nespravedlivé, ale já jsem za to ráda. Nedokážu si představit, že bych třeba v šedesáti teprve měla rodit první dítě. Bylo by to hrozné a mé klouby by to asi už takovou váhu těla neunesli. Klouby se prostě časem opotřebí a už tomu nic nepomůže. Takže milí pánové, uvědomte si, že vaše atraktivita není stála, stejně tak jako naše plodnost. Ale na druhou stranu, my ženy bych si bez vás mužů asi moc neporadili. Jste skvělí. 

My ženy to máme s muži někdy opravdu hodně složité. A já jsem toho příkladem. Protože si pamatuji, jak můj první přítel byl takový, že si rád dal opravdu pivo a taky hrál moc často karty. A to fakt velmi často, že až mě to překvapovalo, jako má přítel výdrž. Do začátku mi to nevadilo, protože jsme byli oba dva mladí a hráli jsme spolu karty taky v hospodě s ostatními. Byla to docela zábava. Dát si pivo, cigaretu a taky hrát karty nebo někdy poker či občas šachy. Muži prostě rádi hrají hospodské hry.  Jenomže postupem času, když už to bylo opravdu každý den a velmi často, tak mě to začalo nudit. A po tom roce, co jsme spolu byli, jsem zatoužila už po něčem vážnějším. Chtěla jsem vážnější vztah a taky, abychom spolu bydleli. Jenomže když jsem tohle řekla svému příteli, tak se mi začala smát. Prý je mu teprve třicet let, takže si chce teprve užívat.

Že usadí se až nějak ve čtyřiceti letech. Cože? Jak to mám chápat? Tohle je naprosto špatně a na mě by to bylo pozdě. Teď už jenom vzhledem k tomu, že jsem byla o rok starší než on. Takže až by můj přítel chtěl mít dítě, tak mně by už bylo čtyřicet jedna let. A to sami víte, že to opravdu pozdě. A někdy si říkám, jak ti muži přemýšlí.

Opravdu jim nedochází, že my ženy máme naši plodnost omezenou? Samozřejmě, že my ženy můžeme taky mít dítě klidně ve čtyřiceti letech, ale zase muž klidně i v sedmdesáti letech mohou mít dítě. Je to docela nespravedlivé, ale já jsem za to ráda. Nedokážu si představit, že bych třeba v šedesáti teprve měla rodit první dítě. Bylo by to hrozné a mé klouby by to asi už takovou váhu těla neunesli. Klouby se prostě časem opotřebí a už tomu nic nepomůže. Takže milí pánové, uvědomte si, že vaše atraktivita není stála, stejně tak jako naše plodnost. Ale na druhou stranu, my ženy bych si bez vás mužů asi moc neporadili. Jste skvělí.